Možná si právě říkáte, s jakýmže klukem jsem to byla na večeři co? Ale žádný takový. Možná to byla trochu i hororová večeře. Ale určitě se na to nedá jen tak zapomenout. Rozhodně si to sem musím napsat... Nic takovýho jsem v životě nezažila. (Smajly sem psát nebudu...to bych musela psát za každou větou) Takže čtěte dál...(je to zajímavý čtení)

Večeři jsme dělali spolu se sestrou. Udělali jsme obložený housky. Normálně rozkrojíte housky a obložíte jako chlebíčky. Je to lepší. Děláme to i na oslavy. Aspoň se při tom i najíte. Při dělání večeře jsme se se ségrou začali smát, protože jsme na ty housky udělali smajlíky. Oči byli z okurek, noc z rajčete a pusa z papriky. Náhodou to ale vypadalo hezky. Nvím, jestli to, co se stalo bylo těma houskama. U večeře jsme si povídali. Já hned začala vykládat: (Nevím přesně co jsem říkala) ,,Já si na ICQ píču..." Všichni ztuhly. Všem to docvaklo. Místo píšu jsem omylem řekla píču. Fakt nwm jak jsem k tomu přišla. Najednou hned jak jsem to dořekla děsnej výtlem! Ale fakt děsnej!!!! Ani venku jsem neměla takovej výtlem. Prostě to byl můj největší výtlem na světě. Začali my slzet oči a kácela jsem se smíchy pod stůl. Ještě jsem tam sotva vyprávěla (nemohla jsem mluvit) říkala jsem, že to mám ty přeřeky z ICQ...že jsem mýsto ,,koukala" napsala ,,kousala". Mým řvacím smíchem jsem rozesmála i zbytek rodiny. Všichni jsme se tam tlemili jak blbý a já vyloženě doslova a do písmene řvala. Asi to slyšeli i sousedi. Několik minut jsem se pořád kácela pod stůl, řvala a tekli mi slzy. Brečela jsem smíchy. Fakt doslova! Když jsem se jen malilinko uklidnila, zkoušela jsem jíst.Smíchy jsem se pořád nemohla ještě ani zakousnout. Bolelo mě ještě k tomu břicho. Protože máme nahoře hlučný sousedy, opět se ozvalo bouchnutí do topení. Máma řekla, že tam určitě musí stavit železnici...táta jí doplnil, že kopou tunel na metro. No to já úplnej výtlem. To už jsem byla zase mrtvá smíchy. Slzy mi tekly ještě víc a já zase zažala doslova řvát. Po pár minutách jsem se jakš takš uklidnila. Mezitím se Sestra s taťkou najedli. A já tam zůstala s mámou. Neměla jsem skoro nic sněděnýho, protože při smíchu to nešlo. Sotva odešli ti dva, tak jsem se dala zase do bezdůvodnýho výtlemu. Smála jsem se tomu, jak se směju, protože takhle se snad nikdo ani nesměje. V ruce jsem držela okurku a s ní jsem se tlemila. Jenže...jak jsem se tam kácela smíchy, ta okurka mi spadla do čaje. No a to já už úplnej výtlem. Před tím jsem měla slzy jenom na krajíčku, ale teď jsem je měla u brady. Tekli mi po tvářích a já řvala, bolelo mě břicho a vypadala jsem, jak kdybych brečela. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout. Ldyž brečíte, tak popotahujete. Lépe řečeno prostě ten dech vám připadá jako dva nádechy a výdech...asi to znáte co myslim. Přesně v tak vážný situaci jsem byla. Byla jsem opuchlá, brečela jsem, řvala smíchy a kácela se. Mamka mi mezitím lovila plátek okurky z čaje a obě jsme byli mrtvý smíhy. Kor já, protože když se začnu něčemu tlemit, tak už se tlemim všemu i bezdůvodně. A kor teď. Už jsem nemohla ani tu housku vzít do ruky. Vydržela jsem se takhle tlemit snad 10minut. Fakt! Já nemohla přestat. A to jenom kvůli jedný blbý okurce! Pak jsem zavřela oči, sedla si na židli do tureckýho sedu, ruce dala na kolena a začala se klidnit tím, že jsem vydávala zvuky typu: ,,Hmmmmmm" Jenže to jsem neměla. 3 vteřiny jsem byla v klidu ale pak jsem se tomu začala děsně tlemit. Máma samozdřejmě taky. Ta ze mě nemohla a já ze sebe už vůbec ne. Pořád mi tekli slzy. Byla jsem skoro pod stolem. Bolelo mě břicho. Fakt jsem měla skoro křeče. Nakonec jsem se po dalších nejmíň 5 minutách sklidnila a konečně jsem snědla 3/4 housky. Jenže. Omylem jsem drkla do talíře, on nadskočil a cinkl do talíře. Já se začala tlemit, protože v tomhle stavu mě už rozesměje všechno. A já si dokonce začala povídat s talířem! Máma s výtlemem říkala, ať už konečně přestanu. Já odpověděla: ,,Ale to nejde, když mě rozesmíváš" Máma říkala že nic nedělá. Já říkala že jsem to říkala na ten talíř. Já si vůbec neuvědomila co říkám a když mi to došlo tak se mi zase spustili slzy. To už jsem byla fakt opuchlá. Brečela jsem tam skoro jak mimino. Ale já za to nemohla. To bylo z mých řečí a prostě ze všeho co jsem řekla a dělala. Už jsem nechtěla, aby mě nikdo nerozesmíval. jenže jsem začala za každou větou říkat Ty vole. Před mámou! To už jsme toho měli fakt dost. Po kažý co jsem řekla ,,Ty vole" tak já výtlem máma taky. Kór když jsem předtím řekla píčo...omylem...Fakt jsem měla dost. Řekla jsem si, že už fakt skončim. Já už totiž nemohla. Potřebovala jsem se uklidnit. Nemohla jsem se vydejchat ani najíst a bolelo mě břicho. Takže pak už jsem byla v klidu. Jenom sem tam jsem dostala kvůli nečemu střední výtlem. Ale krátký, protože už jsem neměla sílu. Teď už jsem v klidu, ale na tohle budu vzpomínat asi hodně a ráda. Protože tohle se mi ještě nestalo. V životě jsem tolik nebrečela a neřvala smíchy...A to je co říct.
P.S.: Dneska mě už nerozesmívejte...








jani ty máš dost tohle bysi měla dělat často s ložila bysi z toho knížku
