
Večer jsem nemohla usnout. Můj mozek mě pořád donucoval přemejšlet. I když jsem nechtěla, musela jsem. Myslela jsem na jednu osobu. Je snad i zbytečné říkat to jméno. Musela jsem si přiznat, že Robin se mi opravdu líbil a já se do něj šíleně zamilovala. Nikdy bych nevěřila, že se člověk dá změnit ze dne na den. Ale u mě se to stalo.
Najednou jsem se zarazila. Objevila jsem něco, na co jsem nepomyslela. Dneska jsme s nimi byli venku, ale mohlo to bejt naposled. Byla to náhoda, že jsme se poznali. A můžu za to bejt vděčná jen a jen Samantě. Budem snad s nima ještě venku? Je to opravdu malá šance. Moje myšlenky jsem umlčela.
Plácla jsem se do čela. Chovám se jak idiot. Jak naprostá krá*a...když to tak musim říct. Přestala jsem s mými úvahami.
Zavřela jsem oči. S (už) klidnou hlavou bez myšlenek jsem se vydávala do země snů.
Moje tělo odpočívalo a nic nevnímalo. Ani vytí psů, které vycházelo zvenku.








Páni..Nemám slov.