
Čas běžel tak rychle. Začalo se stmívat a mě to připadalo jako pár minut. Bohužel pravda byla opak. Uběhlo hodně minut a všichni odcházeli domů. Včetně Robina s Erickem. I já musela odkráčet domů.
Rita mě šla kousek doprovodit. Já mlčela. I Rita byla na svou povahu docela beze slov. Žádná z nás snad ani mluvit nechtěla. Co tak najednou? Copak se to s Ritou stalo? Otočila jsem hlavu a chvilku se na ní podívala...Usmívala se...Nebyl to obyčejný smích. Jen doufám, že se nám taky nezamilovala. Em..Co to říkám? Taky?! Ještě před chvílí se k nim nechci ani přiblížit a teď se chovám, jak kdybych do Robina byla zamilovaná. Diť ho ani neznám! A co si to namlouvám...kdo by někoho jako mně chtěl? Ale už to vážně přeháním. Jsem vážně blbá. Měla bych se co nejrychleji vzpamatovat. Jinak zachvilku budu sedět v čekárně na psychiatrii.
U paneláku se rozloučím s Ritou. To bylo snad první a poslední slovo za celou tu cestu. No ale co. Svět se nezblázní. A já? Jestli v těhle úvahách budu pořád pokračovat, tak já pomalu, ale jistě určitě ano.








děkuju moc za podporu...