Myslela jsem, že už je to všechno pryč. Že jsem zapomněla...celej víkend jsem trávila doma...chtěla jsem si odpočinout a ani jsem nešla ven, protože by mi to dělalo potíže s tím, abych rychle zapomněla. Víkend jsem si užila. Umim se bavit i bez přátel. Měla jsem se skvěle...užívala jsem si života. Doháněla jsem to, co jsem zameškala. Ale dneska jsem si něco uvědomila:
Předcenila jsem se...Zapomněla jsem..ale jen na chvilku. Na lidech jsem uviděla ..... Nezapomněla jsem. Všechno se mi vrátilo. Všechno co jsem myslela, že jsem už dávno zapomněla se mi vrátilo do detailů. Všechno jsem si vybavila možná i víc, než kdy předtím. Rána do srdce je velká. Říkala jsem, že se to stáhne, ale nikdy nezahojí úplně. Jenže stehy byli asi moc slabé na to všechno. Roztrhlo je to...A mě se vše vrátilo. Říkala jsem, že musim bejt silná, abych to všechno překonala. Ale zjistila jsem, že na to mám moc málo síli. Už nevim jak dál...:'( Nedokážu zapomenout, ale je to jedinej způsob na to, abych se už netrápila. Ale podmínky mi to nedovolujou.
Kámoška má pravdu. Tohle musí už přestat. Diť bych se utrápila k smrti. Jenže je to těžký..A navíc nikdo mě nechápe tolik, jako já sama sebe..:'( A to je nejhorší...








:( Nevím co na to napsat