
Pozorovala jsem zrnka písku jak se přesouvají větrem. Za pár minut nás oslovil dívčí hlas. Věděla jsem, že to je hlas Samanty. Otočila jsem se, ale místo Samanty jsem upoutala pohled na dva kluky na pískovišti opodál. Nevím přesně jak vypadali, poněvadž oba měli kšiltovku. Seděli na okraji pískoviště. ,,Ahoj holky!" zavolala Samanta a stála za plotem hřiště. Koukla jsem na ni. ,,Áh! Samanto! Co ty tady? zeptala jsem se na hloupou otázku. Samanta je blondýna s kratšími vlasy a modrými oči. Nekdy se mi zdá, že tady zná každýho kluka. ,,No...byla jsem pro vás, jestli byste se mnou nešli ven. Nebyli jste doma, tak mě napadlo, jestli nebudete tady." zasmála se Samanta. Bylo vidět, že Samanta má dobrou náladu. Narozdíl ode mě. Něco mě nutilo se obrátit na pískoviště, kde seděli ti dva kluci. Byli mi povědomí. Smanta se otočila a zkoumala, na co pořád koukám. Využila jsem Samantiných vědomostí. ,,Samanto...řekla jsem a donutila jí se otočit na mě, ty jsi taková znalkyně. Nevíš, co jsou támhle ti dva kluci zač? Samanta se uchechtla. Rita se podívala dozadu. Zdálo se, že si jich před tím nevšimla. Bylo vidět, že je překvapená, že mě to vůbec zajímá. ,,To je Erick a Robin! Taky jsem je hledala. Potřebuju Robinovi něco vyřídit. Pojďte se mnou. Jen mu něco vyřídím a pak půjdem." Rita se zvedla z houpačky. No jistě! Robin a Erick! Už vím, proč mi byli povědomí. Oba znám, ale spíše jen od vydění. Nehctěla jsem tam. Ale byla bych tu jak debil co mé strach z toho, že se břiblíží ke klukům. Zvedla jsem se taky s myšlenkou, že se budu držet opodál. Doufala jsem jen, že Rita má v plánu to samý. Je to moje zpřízněná duše. Pomalu jsme se blížili k nim a hlavou se mi honila otázka: Proč mi tolik buší srdce?







