
Vystrčila jsem hlavu. Zbytek jsem radši schovala za dveře. ,,Ahoj !" řekla Rita. Usmála jsem se a s úsměvěm řekla, že hned půjdu a naznačila jí, ať chvilku počká. Tričko jsem si musela převléknout za moje druhé oblíbené triko, tentokrát v černé barvě. Namířila jsem oči k oknu. Svítilo slunce, tak jsem si mikinu jen uvázala kolem pasu, do kapes strčila mobil a pár peněz, vzala klíče, vyšla z bytu a zamkla. Rita je kamarádka, s kterou si hodně rozumím a když jsem s ní venku, zlepší se mi vždycky nálada, protože díky ní vždycky chytíme nemoc zvanou chechtevka. Rita má hnědé vlasy stejně jako já a zelené oči. S rozpuštěnými vlasy moc nechodí -i když jí taky sluší- takže je má většinou svázané do culíku nebo do copánku. Dneska měla copánek. ,,Takže kam je v plánu?" zeptala se. ,,No...něco bych si dala dobrýho, takže nejdřív bych zašla do obchodu a pak jako vždycky?" odpověděla jsem a zároveň i zeptala. To by bylo, aby Rita nesouhlasila, protože sama by nevymyslela nic jinýho. Cestou do obchodu mě začalo bolet břicho. Vím přesně čím to bylo. Rita mi vyprávěla sen o tom, jak se její kluk promněnil v neadrtálce a jak před ním utíkala. Tlemili jsme se celou cestu. Když jsme se přestali chvilku chechta, zamyslela jsem se, jaký by to bylo mít kluka, který by mě měl rád nade všechno. Nikdy jsem nebyla doopravdy zamilovaná...Jen falešný poplachy. Nemyslím si, že existuje někdo dokonalý. A naví jsem hodně náročná. Mám hodně podmínek, který zatím nikdo z kluků nesplňuje. A navíc si mě nikdo moc nevšímá. Asi je to proto, že jsem uzavřená a radši se vždycky držím stranou. Možná je to proto, že si o klukách myslím, že si hrajou moc na machry a že jsou všichni stejný a tak je moc k sobě moc nepouštím. Řídím se pravidlem: ,,Dokonalý kluk neexistuje." a myslím, že je to pravda. netoužím moc po tom, abych s někým chodila. Sice je mi 14 a většina holek má kluky, já osobně si myslím, že na kluka je vždycky čas. ,,Jessy? Je s tebou něco?" zeptala se Rita s nejistým výrazem. ,,Vůbec mě nevnímáš...Děje se něco?" ,,Ne jsem v pořádku...jen jsem se trochu zamyslela..." odpověděla jsem jí a zapluli do obchodu a koupili jsme si kafe v plechovce. To místo označené ,,tam jako vždycky" bylo hřiště v prostředku sídliště na celkem otevřeném místě. Překvapilo mě, že na něm nikdo není. Vyhodili jsme plechovky a usedli na houpačky a mlčky hleděli do země. Rita si stěžovala na učitele a ještě všechny možný lidi, ale mě vrtalo hlavou něco jinýho. Nevnímala jsem jí, ale to jí asi celkem bylo jedno.







