!!!Kopíruj jen se zdrojem!!!

Nekopírujte mi to, co píšu!!!


___________________________________________________________________

2. Den

25. července 2009 v 14:15 | maybel |  Krkonoše
12. července

NEDĚLE-Sněžka

(asi 19,5 km)


Šli jsem na snídani. Na stole byl talíř se salámy, sýry a se zeleninou a na druhém stole čaj, kafe, mléko a cereálie. Na snídani jsme se nabouchali na velkou cestu.
Vyrazili jsme v 9:15. Šli jsme rovnou od penzionu, přešli Úpu a polní cestou do lesa. A začalo to stoupat. Šlo se mi celkem v pohodě. Podle hudby (ve sluchátkách) jsem si udržovala rytmus chůze a šetřila jsem si kroky tím, že jsem je prodlužovala. Šla jsem trochu víc napřed. Říkala jsem si, že to snad nebude tak hrozný. Po 4 km jsme došli vysoko k boudě Jelenka- 1260 m. n. m. Tam jsem si dali něco k pití a vydali se po Svorové hoře. A tam to všechno začalo. Byl to strmej kopec a ještě tam byly místy vybudované schody, kterých přibývalo až vznikly ,,schody do nebe". Všechny nás bolely nohy a já ztrácela energii. Němělo to konce. Šli jsem po Obřím hřebenu, 1 km pod lanovkou a zamířili k Sněžce.
Když jsem si po dlouhý době myslela, že už jsme skoro tam, tak se nám vynořil obzor a co nevidíme- ještě jeden velkej kopec a až na něm je vrchol Šněžky. Myslela jsem, že se zblázním. Odpočinuli a zase šli. Už to na mě bylo moc dlouhý. Byly tam nádherný panorama, viděli jsme do Polska a cestu kudy jsme šli. Nevěřila jsem, že jsme to zvládli.
Začalo přituhovat a museli jsme si vzít i větrovky. Schodů bylo víc a víc a mačkaly se za sebou. Už jsem to chtěla mít za sebou, a tak jsem schody místy běžela. Ale nemyslela jsem na zpáteční cestu.
Asi ve 12:30 jsem se doškrábali na vrchol. Bylo vidět poměrně daleko a měli jsme štěstí, že jsme nebyli v mracích.
Zavítali jsme na poštovnu a poslali pohledy babičkám. Bylo 7°C a vítr 12m/s. Začala být zima. Já v kapuci a ani teplá mikina s větrovkou nestačila. Klepala jsem se a koukala na Obří důl.
Po kochání jsem se zase vydali na zpáteční cestu. Schody dolů byly stejně hrozný jako nahoru. Pak jsme se vydali tou nejhorší stezkou- terénem. Šli jsme úzkou cestou pokrytou kameny a zarostlou kořeny a větvě borovic (borovice kleč) mě šlehaly do obličeje. Nohy (jestli jsem ňáký vůbec ještě měla) jsem necítila. Šli jsme dolů, ale pak se to zvedalo a já myslela, že vyjdem zase na Sněžce. Tou hroznou cestou ( kde jsem zakopávala o kořeny a na kamenech jsem si málem vyvrkla kotník) jsme šly asi 4 km (pro mě snad 10 km). Oči se mi klížily kvůli nespavosti. Nakonec jsme zase vyšli u Jelenky. Tam jsem se svalila na lavičku a už jsem nemohla. Myslela jsem, že radši umřu. Čekala nás ještě 4 km dlouhá cesta po asfaltce, která šla prudce z kopce a u Úpy se zvedala. Nevím, jak jsem došla do penzionu, ale vim, že jsem to zvládla.
V 16:15 jsme došli do penzionu, tam nás přivítal Lukas a na pokoji sem se scvalila na postel a chvilku usnula.
Dolů jsem si zašli na pohár, čaj, kafe a i když mi byla dosud zima, tak mi ten pohár docela bodl.
Večeře byla za chvilku. Byla hrachová polívka a kuře s rejží. Ani jedno jsem nedojedla, i když to bylo dobrý. Večer tam přijela banda( asi 11 lidí) a pořád se chechtali a byli docela hluční. Penzion byl plný. Všech šest pokojů.
P.S.: Ve 2 hod ráno hrála ta banda na kytaru a zpívali. Ještě, že jsem to zaspala. Prej ale zpívali hezky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama